Rozhovor pro Červenou vlnu, Festival Být ženou

Monika Michaelová / Petra Zsáková

„ Mít otevřené srdce…“

V roce 2011 poprvé navštívila Kolumbii a kmen Kogi. Dodnes je s lidmi z kmene ve spojení a tvoří most, kterým propojuje jejich domorodou kulturu s tou naší. Není to jen literární obrat. Je zakladatelkou Nadačního fondu Mosty Puentes.

Moniko, máš nějaké indiánské jméno?

Monika Michaelová.

Opravdu? Nedali ti Indiáni nějaké jiné jméno?

Není potřeba hledat jiné jméno, líbí se mi to moje. Občas mi někdo doporučí, abych si nějaké našla, protože je to prý dobré. Je to spíš vtip než že by to někdo myslel vážně. Pro některé lidi jsem Divoká svině. To je velká pocta, protože tohle zvíře je nositelkou síly přírody. Pro domorodce jsem Ňiňa. To znamená holčička anebo taky řeka.

Kde vlastně teď žiješ? V Čechách, u Indiánů, ve Francii či Anglii?

To je docela trefná otázka. Jsem teď poutnice. Teď budu chvíli žít na Moravě. Když jsem byla naposledy u kmene Kogi, mluvili jsme o tom, co znamená domov. Co je tou podstatou? Je to vztah člověka a země. To je hlavní téma, které s sebou přivezu na festival a následně v neděli do ženského medicínského kruhu ve Velkých Losinách.

Takže kde vlastně cítíš ten domov?

Všude. Není to v tom povrchu, kde máme dům, rodinu, zázemí, ale v  podstatě – jak tvoříme svůj vztah se Zemí. Cítit a tvořit domov vyžaduje přesun z povrchu do podstaty.

 V jednom z rozhovorů, který jsem s tebou četla, se píše, že jsi „Rebelka“. Ještě pořád to platí?

Nedávno se mě někdo ptal na totéž ve vztahu ke školství. Podle průzkumů prý rebelové snáze zvládají deformaci osobnosti, ke které v klasickém vzdělávacím systému dochází. Já bych řekla, že rebelství je jednou z forem obrany proti nátlaku a porušování lidské svobody. Když člověk začne nahlas tohle pojmenovávat a bojkotovat, tak se vždy najde někdo, komu se to moc nelíbí. Dnes už nejsem tak radikální. Ale ano, rebelka pořád jsem.

 Tantrou pořád ještě žiješ?

Tantra byla součást mého studia. Moje celoživotní téma je práce se sexuální energií. Co je vlastně ten duchovní přesah? Není to jen praxe, co hledám, ale hlavně kořeny. Bylo to pro mě důležité období objevování této síly a možností jak s ní pracovat. Ale dnes se na to dívám už jinak. Tantra je jeden ze směrů, které jsem prostudovala a nechala se jím inspirovat. Moje tradice to není.

 A našla jsi nějaký česko-moravský ekvivalent?

To je dlouhodobá, možná celoživotní cesta. Přijmout naše duchovní dědictví a najít slova, která vyjádří jeho podstatu. Touha vede člověka k nalezení podstaty života. Hledáme přesah k tomu většímu, co dává sílu a lidské základní právo tvořit svůj domov a život jako takový. Cizí duchovní tradice, které sem k nám byly přivezené, jsou inspirací a třeba i první pomocí na cestě člověka k víře. Tím nemyslím náboženství, tomu se vyhýbám. V dnešní době je snadné všechno šoupnout do kategorie šamanismus. To slovo samo o sobě u nás není původní. S kolegyní jsme jednou v kuchyni hloubaly, jak se nám u nás říká. Rozhlédly jsme se a na poličce stála pohanka. Vedle ní byl olej Manka. Tímhle směrem pokračujeme a to mě baví.

Hledám slova, která vyjadřují, co dělám. Kvalitu, kterou vnáším do medicínských kruhů a na místa, kam jezdím pracovat. Někdy mi připadá, že se znovu učím mluvit.

Jednou mě pozvali na mezinárodní konferenci o životním prostředí, kde byli zástupci všech možných indiánských kmenů. Na mě nahlíželi jako na domorodku z České republiky. Jsme na úsvitu obrození tradičních duchovních tradic a domorodých společenství v Evropě. A to si žádá vytvoření místa ve společnosti včetně zákonného a ekonomického respektu. My jsme v podstatě v našem systému zapomněli, že jsme přírodní lidé.

Co ti vlastně indiáni kmene Kogi předali?

Předali mi vědění, které užívám po kapkách. Jsou nositeli tradice matky Země a nasměrovali mě právě k našim duchovním kořenům. Přijmout takové dědictví s sebou nese odpovědnost toto vědění žít. Nestačí o něm mluvit nebo se jím nechat fascinovat.

Taky mi dali práci. Mám najít kousek země u nás, získat ji do správy a spolu s našimi lidmi začít obnovovat rovnováhu. Je to svým způsobem revitalizace krajiny i vnitřního prostoru nás lidí. Objevuji naše domorodé domy, kde žijí rodiny a společenství se zájmem o tuto práci a poselství našich starších bratrů.

To místo, o kterém Kogi mluví jsem zatím nerozeznala. Nedávno mi Mamo ve snu sdělil, že by rádi přijeli k nám. Ne na pár týdnů, ale na dostatečnou dobu, aby se jejich učení v naší zemi mohlo zabydlet ve své celistvosti. Řekl, že na kousku země můžeme postavit domorodý dům pro Kogi, spolu s nimi.

Jak bys srovnala naše ženy a ženy kmene Kogi? Co se od sebe můžeme učit?

Naučila jsem se od nich, co znamená, mít otevřené srdce. Byl to průlomový zážitek, tak skutečný, že na to slova nestačí. V ten moment jsem pochopila, co je srdce světa. Vědomí, že jsme propojeni, že jsme jedno živé srdce Země. Tehdy mi to dalo hlavně pocit sounáležitosti, že v tom nejsme každý sám. Člověk sám může být šťastný, ale v tom společenství je to ještě lepší a intenzivnější. Oni to skutečně žijí. A my tady taky. Jedno, co indiány i nás neoddiskutovatelně spojuje, je země. Zhruba před pěti sty léty, v dobách kolonizace, se u nás toto spojení přerušilo. Oni měli tu možnost utéct do hor a uchovat tak nepřerušenou linii původní tradice. My jsme to vědění v sobě museli schovat. V současné době znovuobjevujeme svá tajemství, svatyně, posvátná místa i základy jednoduchého života.

Žena je pro indiány spojenkyní země a vody. Muž zase spojení ohně a vzduchu.

Daří se Vám tohle „otevřené srdce“ tvořit i tady u nás?

To je právě to krásné na tom mém putování. Potkávám se s rodinami, které jsou stejného druhu lidí, kteří to cítí podobně. Už našli svůj kousek země a přímo v těchto domorodých nebo rodových domech pořádáme medicínské kruhy.

Co náš čarodějný kraj? Byla jsi tu už někdy?

Jsem Moravačka. Jezdím i do Rychlebských hor a objevujeme se.